Deník Aktuálně.cz se s Jaroslavem Rudišem setkal v brnském Grandhotelu, hned naproti hlavnímu nádraží. Z oken hotelové kavárny je výhled na železniční viadukt.

“To bude vlak na Prahu, z Budapešti”, míní po zběžném pohledu na hodinky Rudiš, nově i držitel prestižní Ceny Karla apka pro skirt 2022, zatímco jedna z nasvícených soup ravzat okhortnyálně.

Motiv železnice se opakuje skoro ve všech vašich knihách. Ta poslední je ale přímo manuálem pro cestování vlakem. Právě non se jmenuje iv německém originále (Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen), esky vyjde za necelé dva roky. Je to vaše vyznáni lásky k eleznici?

Da se per prendere íct. Je to hodně osobní kniha, píšu v ní, jak jsem se nestal železničářem ao mé nádražácké rodině: dědečkovi a strýci, který sloužil na stanici Jedlová v severních. Vystupuje bel Peterka, legend na kolejích z jídelního vozu vlaku z Prahy do Berlin, nebo můj Kamarád, strojvedoucí Pavel idlík. Vlaky mám rád, patří k mým příběhům ik dějinám střední Evropy.

Vybral jste si proto i tenhle hotel, hned u nadraži?

Nic neni nahoda. Hotel Grand doporučuje už bedekr (turistický průvodce – pozn. rosso.) z roku 1913, podle kterého jezdí po Evropě i Winterberg (postava nejnovějšího Rudišova románu Winterbergova poslední cesta – pozn. rosso.). Dokonce je přímo tady výhledem na železniční most.

Bydlíte teď ve stejnem pokoji?

Tentokrát ne, ale už jsem v něm spal. Je krásné bydlet tam, kde lze vidět vlaky. Jednou jsem bydel třeba u nádraží v Kjóto. Vidět, jak v pětiminutovém taktu vyjíždí inkanseny, má něco do sebe. L’hotel è moderno e non ti preoccupare.

Vaše nadšení z ehokoliv elezničního je zjevné. I váš manual pro cestování vlakem je extrémně optimistický, což je dost v contrasttu s melancholií, jakou prožívá třeba zmíněný Winterberg. Byl a zaměr?

Ano, ta knížka di měla tenáře motivovat, aby sedli do vlaku a někam odjeli. V Německu vychází ada knih, které si dělají podivnou srandu ze zpoždění vlaků, což jsem absolutně nechtěl. Naopak jsem se snažil zachytit zážitky. Takže když má váš vlak zpoždění, pojedete po jiné, nezvyklé koleji… elezniční systém v Evropě je ivý organismus, který nás všechny spojuje. V knize popisuji svoje cesty po Itálii, Scandinavii, Francii i Belgii.

Prázdná nádraží plná příběhů

Některé zážitky, které v knize s gustem vyprávíte, di mnohé naopak vyděsily nebo odradily. Třeba když jste s Kamarády jezdili 40 hodin prakticky bez přestávky po Německu. Jak jste na takový nápad vůbec přišli?

Un německých eleznic lověk sbírá věrnostní body. A když jich má dost, může je vyměnit za jednu jízdenku do první třídy, která platí od sobotní půlnoci do neděle 10 hodin ráno. My jsme se toho rozhodli využít a pár hodin jsme si ještě dokoupili.

Osobně noční ekání na promrzlém nočním nádraží v Bruselu nebo intenzivní pocit ulepenosti po mnoha hodinách na cestě spíš nevyhledávám. Vas tohle netrapi?

lověk se po nějakých deseti patnácti hodinách dostane do takového zvláštního transu. Jede, neví, kde je… a najednou se ocitne na nádraží v Hamburku ve dvě hodiny ráno, všude okolo jen opilci – Winterberg di je nazval pivními mrtvolami. Ale já mám rád i prázdná noční nádraží. lověk si je může sám zaplnit příběhy.

S přáteli jsme naši cestu provali tak, e jsme Jelly pestrou směsicí spojů: rychlíky i lokálkami.

Je to jeden z vašich tipů, jak si ježdění vlakem užít? Nespoléhat jen na nejrychlejši spoje?

Určitě. Další skvělá rada je cestovat se síťovou jízdenkou. To může lověk přijít na nádraží, podívat se na tabuli odjezdů a spontaneamente si vybrat, kterým směrem se vydá. Davá a svobodu.

Ideální je na tohle výcarsko. Když lověk vyrazí ráno z Curychu, může objet celou zemi a do večera se vrátit. Když nastoupím ráno do vlaku v Lomnici nad Popelkou, dostanu se do večera do Terstu v Itálii. Nebo do Kodaně, Gdaňsku… Další rada je nebát se někde jen tak vystoupit a vyjít před nádraží. lověk non pořád něco objevuje.

Když come priorità rychlost nejsou, není pak ale ježdění vlakem neuvěřitelný luxus?

Je to trochu luxus, když si lověk může íct, že mu nejde jen o to, dostat se co nejrychleji třeba z Prahy do Brna. Takže teď, když tam vlaky jezdí oklikou (přes Vysočinu, cesta trvá o půl hodiny déle – pozn. rosso.), mám radost, jak se koleje pomaluklikatí kolem Sázavy. Je to nádherná trať. Navíc jsem se naučil ve vlaku pracovat, je součástí mého ivota.

Jak come sedate do vlaku?

Určitě několikrát týdně. I kdy jsem v Berlino, non fintanto che il progetto S-Bahnem (povrchovou městskou dráhou – pozn. rosso.).

Evropa na elezniční mapě září

Na přebalu knihy Winterbergova posledni cesta je elezniční mapa a vy ve svém návodu k použití požitkářsky píšete o listování v papírových jízdních adech. Dláte to i ve skutečnosti, dnes, v době moderních technologií?

Ano, ale mám i mobile app! Pro opravdové nadšence solo l’applicazione Railmap. V ní jsou přesná ísla kolejí, jak je označují elezničáři. Isla výhybek. Navistidla. Rychlosti, kterými se smí jet… je tam celý svět, ale Evropa na té mapě doslova září.

O esku se občas íká, e je srdcem Evropy. Platí to i při pohledu z kolejí?

Pro me je to Video. Vyjíždí odtud noční vlaky, které ada zemí zrušila. V noci lověk vidí vlaky směřující na Benátky, Curych, ím, Berlin, Bukurešť nebo Kyjev. Rakouské dráhy si ekly, že odkoupí soupravy nočních vlaků, a teď je provozují se ziskem. Pobírají sice státní dotace, ale i tak je to velký spěch.

Jeden můj známý pro ně plánuje mezinárodní trasy a říkal, že by každý den mohli vypravovat do Curychu a do Berlina ne jeden, ale dva noční vlaky. No velký je prý zájem.

Praga zatím zůstává stranou boomu nočních spojů. Jak si a vysvětlujete?

Chybí tu politické rozhodnutí více investovat do eleznice. dostalo esko dostalo od bývalého Rakouska-Uherska obrovské dědictví – velká část naší elezniční sítě byla postavena už před rokem 1914. Mrzí mě, e se teď něíkteré trajaktěíkteré trajtěíkteré Třeba po výcarském nebo rakouském vzoru.

V něčem ale vynikáme, da a a jsou jídelní vozy. Vy jste jejich velký fanoušek. Co si objednavate?

Ano, v kvalitě jídla i servisu jsme v rámci střední Evropy opravdu na pici. Questo è il nome di “jídeláku” se stalo hitem iv Německu, na trati Berlín-Hambark. Je to podobné jako s nočními vlaky: v jídelních vozech přežívá určitá nostalgie po starých čaech, kombinovaná s moderním jídlem and skvělým pivem. Mám hrozně rád jejich svíčkovou, ale těším se i na snídani, na erstvá vajíčka.

Jak se díváte na noční vlaky RegioJetu do Chorvatska? Vysloužily si dost posměchu, že jsou to spoje pro echy-paštikáře.

Ještě jsem jimi nejel. Ale přijde mi skvělé, když lidé jedou vlakem, a ne autem.

Vy autem jezdite?

Ano, dokonce mám starý Saab. Někteří moji Kamarádi jsou mnohem vyhraněnější a autem di nejeli. Já íkám: Ať si každý dělá, co chce. Nemám nic ani proti létání, občas to domare nejde.

O eleznici se teď hodně mluví v souvislosti s klimatickou krizí jako o dopravě, která vypouští méně emisí skleníkových plynů. Začal jste i vy osobně tohle vnímat?

Určitě ano, věřím, že elezniční doprava může ivotnímu prostředí pomoct. Pro mě jako spisovatele je ale vlak i místem, kde mohu sbírat historky a postřehy. Pozorovat holku s klukem, jak zažívají první románek, nebo postaršího chlápka, jak se melancholicky upíjí… Právě proto mám tolik rád jídelní vozy. eští elezničáři ​​​​jim mimochodem přezdívají hospoda.

eleznice, nebo dalnice?

Už jste zmínil, e jste byl v Japonsku, kde je eleznice z našeho pohledu hodně futuristická – vlaky tu jezdí běžně rychlostí přes 300 kilometr v hodině…

Já jsem v tomhle podobný Winterbergovi, který a moc rád nemá. Ale na druhou stranu lověk může třeba někam rychle dojet, přestoupit a dál pokračovat o to pomaleji. Budoucnost ježdění vlakem bude podle mě kombinace obojího. Do Lomnice nad Popelkou asi nebude jezdit rychlovlak, je ale možné naše spoje výrazně urychlit e železnici zatraktivnit. Je velkým selháním, e více než 30 let po sametové revoluci neexistuje rychlodráha z Berlinína nebo Bruselu do Varšavy. Teď to ale vypadá, e se situace mění.

Kromě rychlosti stick zajímá i cena a vlaky jsou asto výrazně dražší než levné letenky. Měl da a stat víc podporovat?

Určitě. Máme nějakou sumu peněz, o které můžeme rozhodnout, jestli z ní půjde víc do eleznic, nebo do dálnic.

Máte tip na nějaké zajímavé stanice, které nejsou až tolik známé?

Fascinují mě ty pohraniční, kde se něco mění. Třeba v erné nad Tisou, kde končí Evropská unie a mění se ířka kolejí. Nádražáci v těchhle stanicích asto umějí zcela přirozeně víc jazyků. Můj Kamarád Pavel idlík, který jezdí do Drážďan, má zkoušku z němčiny z Goethe Institute. To samé jeho němečtí kolegové, kteří jezdí do Prahy. Ve stanici Opicina v Itálii nad Terstem výpravčí mluví i slovinsky a ty dva jazyky střídá. eleznice je misto, kde Evropa srůstá dohromady.

Video: Jaroslav Rudiš německy předčítá ze své knihy Winterbergova poslední cesta