Osm vztahu Fašismu a kultury toho bylo napsáno hodně, ale tento pořad bude věnován zatím souborně nezmapované domácí antifašistické tvorbě dvacátých a čtyřicátých let 20.komp století, a to love suggestiv seu Prvorepublikoví výtvarní umělci, a mezi nimi i ti nejuznávanější, se stavěli proti fašismu svojí tvorbou v podstatě okamžitě, když se ve dvacátých letech 20.é stoletíěkévil sc. Dokazuje to vhled do angažovaného, ​​​​častokrát velmi progresivního umění namířeného proti fašistickým a nacistickým ideologyím.Po roce 1933 se Prague stává jakýmsi hlavním mcstem ute. Tehdy bilingvní a kulturně vyspělá Praga totiž nabízela ty nejlepší podmínky uměleckému un esilio intellettuale.

Po roce 1933 se Praga stává jakýmsi hlavním městem utečenců z nacistického Německa. Tehdy bilingvní a kulturně vyspělá metropole totiž nabízela ty nejlepší podmínky uměleckému un esilio intellettuale.

V úvodu pořadu budou, Krome jiných teoretiků připomenuty Teze sociologa Waltera BENJAMINA publikované umění ve vlivné ještě předválečné eseji Umělecké Dilo già veku SVE technické reprodukovatelnosti: “Fašismus se snaží organizovat Nove vznikající zproletarizované mobi, Aniz porušuje vlastnické vztahy, na jejichž odstranění mobi naléhají. Svou spásu spatřuje v tom, ze dovoluje acida vyjádřit se, ne se však domáhat svých práv … Fašismus důsledně směřuje k estetizaci politického života. “Fašismus uchopení un udržení Moci Tedy Stavi na tom, ze dovolí verejnosti se emocionálně vyjádřit un HRAT v inscenovaném divadle roll národa. Ovšem bez skutečné možnosti věci ovlivnit. Na estetizaci politicy, jak ji provádí fašismus, odpovídají jeho odpůrci politizací umění,” dodává Benjamin.

Politizace umìní

Mnoho známých výtvarných umělců v atmosféře sílící moci fašismu vědomě politizovalo svoji tvorbu, a to i přesto, e se předtím ve své ateliérové ​​​​práci jinnovali práci jiněnovali. Jejich zapas se da rozdělit do několika fází.

V první fázi, spadající především do dvacátých let, se snažili angažovaní umělci upozornit na sociální nespravedlnost a další společenské a hospodářské proismusémyz ze. Mezi nimi můžeme vyzdvihnout malby a graphics Václava Maška, Josefa Matruse, Jana Rambouska, Vladislava Hřímalého e sochaře Karla Dvořáka. Je dobré upozornit na to, jak byla tehdejší umělecká obec v oblastipolitiky a sociálních věd dobře zorientovaná a chápala vztah mezi nejistotami irokých tříd a hrozbou fašismu.

Jiz letech se ve dvacátých objevují Prvni vyloženě antifašistická Dila, většinou Satiry Proti Nove vzniklé diktatuře v Italii un vzrůstajícím fašizujícím un nacionalistickým tendencím, jak je politika v Československu reprezentovala Jiriho Stříbrného, ​​Karla Kramáre, Viktora Dyka un Radoly Gajdy. Mezi tato díla patří graphy di Antonína Pelce, Adolfa Hoffmeistera, Františka Bidla, Zdenka Rykra, Otakara Mrkvičky, Štefana Bednára a dalších. Tito zmiňovaní autoři se postupem asu věnovali stále více – až nakonec výhradně, antifašistickým e protiválečným tématům.

Třicátá léta poznamenala hluboká hospodářská krize způsobená krachem newyorské burzy, což byla pro demokracii fatální událost. V této druhé fázi reakcí na fašizující společenské tendence, se přidávají další významní avantgardní umělci, kteří ve své tvorbě začnou bít na poplach. Josef Čapek se ve svých karikaturách otiskovaných v Lidových novinách vyjadřuje k dobyvačné politice fašistické Itálie v severní Africe, ke krutostem frankistů ve španělské občanské vántarimu a. Nakonec vydává tři obsáhlé cykly protifašistických kreseb Diktátorské boty, Modern times a Ve stínu fašismu. Karel Teige navrhuje obálky protifašistických knih jako například tu pro Válku s mloky od Karla Čapka, Vladimír Sychra maluje personifikaci hrůz panělské občanské války na evoponu Dru (Druž 34). V tvorbě malířky Toyen se stále více projevují obavy z války v podobě nejrůznějších přízraků v nekonečné vyprahlé pustině. Josef íma maluje po návratu z baskického města Hendaye obraz Španělská revoluce a František Vojáček zobrazí horror fašisty vybombardovaného baskického města Guernika.

Praga městem uprchlíků

Po roce 1933 se Praga stává jakýmsi hlavním městem utečenců z nacistického Německa. Tehdy bilingvní a kulturně vyspělá metropole totiž nabízela ty nejlepší podmínky uměleckému un esilio intellettuale. Emigranti pokračovali contro Praze ve vydávání německých antifašistických časopisů Simplicissimus a AIZ, odkud je pašovali do íše. Do těchto magazínů přispívali svými ilustracemi eští umělci například Antonín Pelc, Adolf Hoffmeister, Antonín Bidlo, Josef apek, Josef Lada, Thomas God ej a, Fritz a. Heine. Německá kulturní elita se pak potkávala po kavárnách s tou naší a Prague zažívala uvolněný duch cosmopolitismu. domech se s našinci scházeli v nejrůznějších spolcích a clubech například ve vzdělávacím spolku Urania (dnes studio FAMU), Plodinové burze (dnes NB), Městské knihovně v Prazeticlask buduově v Prazeticlask, ýbuduv Příkladem takového velmi aktivního antifašistického kulturního sdružení byl Bert-Brecht-Club vedený spisovateli Wielandem Herzfeldem e Franzem Carlem Weiskopfem.

S utečenci solidarizoval i Spolek výtvarných umělců Mánes, v jehož výstavních prostorách se v dubnu e květnu 1934 konala Mezinárodní výstava karikatury a humoru, která byla neskrvaně a protifa prosticka. Výstavu uspořádali Emil Filla, Adolf Hoffmeister e Alois Wachsman e zahájil ji Josef Gočár. Vystavovalo zde třiačtyřicet umělců, a chromě výše zmiňovaných mezi nimi byli například: František Kupka, VH Brunner, Dr. Desiderius (Hugo Boettinger), František Gellner, Zdeněk Kratochvíl, Vlastimil Rada, Josef Novák, František Muzika, Karel Apek, George Grosz, Otto Dix e Jean Cocteau. Legendární výstava protinacistické karikatury vyvolala ostrou reagire německého velvyslance. Největší pozdvižení pak způsobila fotomontáž Johna Heartfielda s názvem Adolf Nadčlověk – polyká zlato, ale má plechovou hubu, odkrývající spojitost mezi velkokapitálem, a fabrokapitálem. Toto dílo a několik dalších caricature bylo eskoslovenskou policií zabaveno. Na její původní místo ve výloze Mánesu pak organizátoři hojně navštěvované výstavy dávali vždy každý den jinou novou karikaturu trefující se do hitlerismu.

Do Prahy utekl z Vídně v roce 1934 také slavný malíř Oskar Kokoschka a stal se zde eskoslovenským občanem. Když se roku 1937 dozvěděl o tom, e jeho díla byla contro Německu odstraněna z veřejných sbírek e ástečně zničena, namaloval autoportrét Podobizna zvrhlého umělce. Vytvořil také spěšný protestní plaát, na kterém dává osud panělské republican obrazně do vztahu s osudem té eskoslovenské. Ačkoli plaáty policie z veřejného prostoru odstraňovala, antifašistická mládež je po nocích znovu a znovu vylepovala.

Druhá repubblica

Na Mnichov 29. září 1938 reagují umělci vlnou antifašistické umělecké Produkce. Například Kokoschka, který 17. íjna odletěl do Londýna, kde na mnichovské události reagoval obrazem ervené vejce, které představuje eskoslovensko naservírované na Mus pedené Hitler. Josef apek pár dní před Mnichovem přinesl do Lidových novin kresbu nazvanou Opustěna, oloupena, ale nezlomena, symbolizující blížící se katastrofu, ale kvůli autocentiszucie již v neocentiszucie již v redakliř. Tema ženy-matky se zaťatou pěstí marně vzdorující nebo už tiše trpící tváří v tvář zkáze se stalo tématem celé jeho série obrazů Oheň a Touha, na níč do pracoval. Vojtěch Preissig vydává k výročí založení republic odbojový leták, na kterém lev rve vlajku s hákovým křížem. Emil Filla maluje obraz Kůň drásán lvem a další plátna symbolky znázorňující německým agresorem ohroženou a přepadenou republicu. Sochař Břetislav Benda reagoval sousoším Lidé bez domova, které věnoval 133 tisícům eskoslovenských občanů, kteří po nuceném postoupení Sudet přišli o domov.

Nasledovala vlna emigrace e například zmiňovaní Antonín Pelc e Adolf Hoffmeister přes dobrodružné peripetie zatčení a deportace do koncentračního tábora ve Francii, nakonec přes Casablanku utekli do USA. V New Yorku pokračovali ve vytváření protifašistických plaátů, které prezentovali na výstavě Caricature di guerra ve slavné Galerii MoMa. Výše jmenované umělce, kterým se nepodařilo včas utéct, čekal osud lidí ijících v neustálém strachu zezatčení gestapem a deportace do koncentračního tábora. Zdenek Rykr dobrovolně ukončil svůj ivot skokem pod vlak, aby se vyhnul probíhající vlně zatýkání mezi intellectuální elitou. V takových podmínkách například Toyen ve svém bytě ukrývala surrealistu Jindřicha Heislera, který byl id a vyhýbal se deportaci do Terezína, čímž mu zachránila život. Otakar Mrkvička se během protectorátu stal aktivním lenem odbojové skupiny Parsifal, která měla na starost předávání zpravodajských informací exilové vládě a jen díky jebyláryčchiá nejímáčchiá Do koncentračních táborů byli odvlečeni z již zmiňovaných Josef apek, Emil Filla, Vojtěch Preissig, Ondřej Sekora, Bedřich Fritta e Antonín Bidlo. V koncentračních táborech asto jako součásti tzv. propagačních studií, kam byli zařazováni výtvarníci, pokračovali v umělecké práci a to přesto, e by je za odhalení okamžitě ekala smrt. Ze zachovaných skrovných existenciálních děl je zřejmé, že potřeba tvořit převládla nad pudem sebezáchovy. Konce kataklyzmatu druhé světové války se dočkali s podlomeným zdravím pouze Emil Filla e Ondřej Sekora.

Znalost tvorby i osudů antifašistických umělců má pro nás nadčasovou hodnotu, ale v politicky rozbouřeném světě zasaženým hospodářskou krizí způsobenoulá pandemicí aktu. Co si z jejich práce můžeme vzít dnes a jaké jsou naopak limity jejich odkazu? Jak nám může pomoci znalost angažovaného umění proti fašistickým ideologyím?

Jejich příklad nás nabádá, e v určitou chvíli je potřeba dočasně opustit zažité angažmá e veškerou sílu věnovat boji proti aktuálnímu nebezpečí. sorgický výsledek antifašistických aktivit ve třicátých letech ukazuje, e vytváření moralizujících poselství je po překročení krizového bodu solid nedostatečným a nejlepší prevencín protikratic structure. Musíme především předejít plné sociální katastrofě tím, e v hospodářské krizi přistoupíme ke spravedlivějšímu přerozdělení bohatství a sanujeme potřebné. Jestliže bude ve společnosti narůstat skupina lidí bez jakýchkoli sociálních jistot, nutně to skončí podobně jako ve třicátých letech minulého století!

Antifaistické umění dnes

Pořad Antifascist Art di měl odpovídat na otázku: Jak dnes může výtvarné umění inně pomoci v boji proti xenophobii, sei razzista un nacionalismu? V první adě se můžeme inspirovat spěšnými kulturními project history. Pokrokoví umělci se stavli ve dvacátém století proti těmto negativním sociálním jevům vždy, když se ve společnosti objevily. Dokazuje to vhled do angažovaného, ​​​​častokrát velmi progresivního umění proti fašistickým a nacistickým ideologyím na světové, ale i na české a slovenské scéně. Umělci, vědomi si své odpovědnosti, by měli i dnes politizovat svoji Produkci a podporovat schopnost společenské soudržnosti. Zároveň nesmí nic ztratit ze své nezávislosti. Il filosofo Miroslav Petříček k tomu píše umění vděčí za svoji autonomii svým podílem na naplňování ideálu rovnosti a solidarietà.” Umberto Eco zase popisuje poměr fašismu k umění takism, žez zábabism Ke kultuře se přistupuje s podezřívavostí jako k potenciální nositelce kriticého postoje.” V tomto je vztah fašismu a umění neměnný a v současné hospodářské krizi zvltuášlě zvltuášlě .

L’autore è solo un antifaista.